Temeraire
NAOMI NOVIKOVÁ
HODY NEBO HLAD
Temeraire zazíval a rozlepil oči; zelený příkrov už velkou měrou zežloutl a opadal, a tak ho ranní slunko šimralo na špičce ocasu: probudilo ho narůstající horko a žaludek kvílící hlady. Zvedl hlavu: nikdo z posádky kolem nebyl. Silně se mu příčilo muže budit; bylo ještě hodně brzy a měli za sebou dlouhou hlídku: létali včera od jedenácti dopoledne do sedmi večer, studený oběd odbyli ve vzduchu a spát šli pozdě.
Sedl si na zadní a roztáhl křídla, lehce jimi přitom zapružil dozadu a vychutnával příjemné praskání v ramenních kloubech. Po průsvitných záhybech a černých šupinách mu stékala ranní rosa. Vzduch, kořeněný solí z oceánu, ho štípal do jazyku; zauvažoval, jestli si k snídani nedopřát rybu. Včas se ale zarazil: kdyby se vydal na lov do přístavu, dozajista by vystrašil doverské rybáře, a dál se pouštět nemohl, protože je hned po ránu čekaly lety ve formaci.
Čerstvá ovce zasytí stejně dobře, říkal si, a v lezavé ranní zimě přijde k chuti možná i víc; ani kráva by ostatně nebyla špatná. Rozhodnutí proměnil hned ve skutek: vznesl se a letěl nízko přes stromy základny ke společnému krmišti. Když ale přistál, zjistil, že honáci ještě nenastoupili: nepochybně pořád spali, třebaže k tomu neměli zdaleka takový důvod jako posádka.
Uvězněná dobytčata nejevila nejmenší chuť podvolit se osudu, který jim byl souzen: stáhla se do přístřešku v ohradě a žalostně tam bučela a bečela. Temeraire je s rozpaky obhlížel. Ohrazený prostor nebyl tak velký, aby do něj mohl slétnout a krávu či ovci z přístřešku vytáhnout; plot by sice snadno porazil, uvědomoval si ale, že by to nebylo vhodné. Celé mu to připadalo na hlavu postavené: měl nárok na královy ovce, nikoli ovšem na hrazení, které mu bránilo v cestě—vrcholná absurdita.
Za nic na světě by se přitom nedopustil ničeho, co by Laurencovi mohlo znepříjemnit život. Při pomyšlení na kapitána ho v skrytu duše jako vždy zahřálo hluboké, majetnické uspokojení; nosem se pomazlil s rozměrným perlovosafírovým přívěškem, který od chvíle, kdy mu ho Laurence daroval, nesundal z krku.
Hlučné plácání křídel ho přimělo opět zvednout hlavu: Maximus přilétal na snídani. Obrovitý královský ryzák žuchl vedle něj, až se ze stromů lemujících mýtinu rozpršel déšť zežloutlého listí. „To tu ty lenochodi ještě nejsou?" zahučel při pohledu do ohrady. „Řeknu to Berkleymu; to už je potřetí, co na ně musíme čekat."
„No jo, já vím," opáčil Temeraire. „Laurence mi vysvětloval, že na základnu a obzvlášť na krmiště se slušný personál těžko shání; mají z nás přehnaný strach." Povzdechl si a zadumaně se spolu s Maximem díval na dobytčata, která v hrůze zcela utichla.
„No, když spustíme bengál, tak si nás někdo určitě všimne," ozval se po chvilce Maximus: v tom měl naprostou pravdu; kdyby zaryčel z plných plic, uslyšeli by ho určitě až v Londýně.
„Po včerejšku nechci nikomu trhat spaní," namítl Temeraire. „Škoda, že honáci nespí tady; je bych s radostí zburcoval." Zamyslel se. „Třeba se nám povede ohradu otevřít."
„No to nevím jak, když nemáme ruce," zapochyboval Maximus. „Vlastně ani netuším, jak to dělají oni." Zaklonil hlavu a mhoural jedním okem na bránu ohrady; trpěl silnou dalekozrakostí, a tak drobný předmět dost dobře nerozeznal.
„Zas taková práce to asi není," uvažoval nahlas Temeraire. „Mají to vždycky hned."
Když ale opatrně zkoušel na vrata zatlačit nebo za ně zatahat, dosáhl pouze toho, že se povážlivě nachylovalo celé hrazení; brána se sice tlaku i tahu podvolovala, úplně ale nepovolila. Temeraire sklonil hlavu těsně k ní a co nejvíc přimhouřil oči: tvořilo ji příliš mnoho drobných součástí. „Podle mě drží vrata ta závora."
Ozvalo se neklidné zabečení. Maximovi se podařilo vsunout špičku pařátu mezi závoru a prkna; když ale zapáčil, železné lišty zaskřípěly tak pronikavě, že oba draci zhnuseně ucukli hlavami.
„Ne, to se musí jinak," prohlásil Temeraire. Když se díval víc zblízka, zdálo se mu, že závoru drží dvojice svorek, nahoře nesepnutých. Zabral zespodu a závora se zvedla jako po másle; ihned ji odklopil, odsunul stranou a vrata se rozlétla dokořán.
Okamžitě hrábli po těžce vydobyté kořisti; než se ale vzpamatovali, dobytčata se pustila na úprk. Rázem stáli uprostřed prázdné ohrady, každý třímal v tlapě krávu a celé stádo ovcí a krav, řičících šíleným děsem, pádilo přes pole do úkrytu mezi stromy.
„Jejda," vykvikl Temeraire.
„Mmmm," mručel Maximus s plnou tlamou. Na trojí kousnutí zhltl zbytek krávy a olízal si krev z pařátů. „Co teď?"
„Co je zahnat zpátky do ohrady?" nadhodil Temeraire; uhryzl krávě hlavu a chroupal ji. „Tak daleko zase doběhnout nemohly; nemají křídla a jsou dost malý."
„No zkusit to můžem," uvolil se Maximus. „Ještě bych něco sezob."
Bylo až k neuvěření, kam dobytčata v tak krátkém čase zaběhla. Temeraire se svalil na palouku a lapal po dechu. Nešlo přitom ani tak o vzdálenost; dobytčata ale ustavičně kličkovala a rozbíhala se nesprávnými směry, takže bylo nutno je stále znovu a znovu nahánět. Nakonec jim přece jen začal docházet dech a dala se sehnat do houfu.
Maximus se snesl k zemi s dalšíma dvěma ovcemi v předních tlapách: jednu, polomrtvou strachy, si odložil v ohradě, do druhé se pustil. „Možná by stálo za to vzbudit ostatní a říct jim, aby si snídani sami nalovili," rozvažoval nahlas mezi chroupáním.
„Snídani?" ozvalo se s nadějí v hlase: vedle nich dosedl malý Volly, kurýr. Zaslechl hluk a přilétl se podívat; teď se zvědavě rozhlížel. „Kráva!" vypískl, když jednu volnou uviděl, a bleskově se po ní vrhl: dobytčata se rozryčela a znovu se rozprchla.
„My za to vlastně nemůžeme," rozumoval Maximus, když se ocitli opět sami, zatímco Volly i dobytek mizeli v dáli. „Honáci měli vstát včas."
Temeraire zavřel oči, schoval hlavu pod křídlem a ocas ovinul kolem těla; nedovedl si představit, jak se podívá Laurencovi do očí.
Aby neměl utrpení málo, přilétl Excidium a hned se sháněl: „Kde je dobytek?"
Temeraire jen přidušeně zahuhlal a skrčil se ještě víc: Excidium byl nejstarší drak z místní letecké posádky, téměř stoletý dlouhokřídlatec, zjizvený z bezpočtu bitev; budil úctu a vedl největší formaci na základně: bylo bezmezně trapné ukázat se před ním v takové situaci.
„Otevřeli jsme ohradu a oni utekli," přiznal Maximus. „Teď je nemůžeme pochytat."
Excidium se nechápavě podivil: „Vy jste otevřeli ohradu? Nevypadá ale rozbitě."
„Není vůbec rozbitá," ozval se Temeraire podrážděně a zvedl hlavu. „Dávali jsme pozor. Pořád funguje." Vstal a dvěma drápy předvedl, jak se závora zvedá: když teď chápal základní princip, šlo to skoro samo.
Excidium ho zvědavě sledoval a pak ho napodobil. „Šikovný vynález," pochvaloval si, když se přesvědčil, že to sám také zvládne. „Nikdy jsem se o to moc nestaral; měl jsem za to, že to drak nedokáže."
„Já na to mám moc velký pařáty," konstatoval smutně Maximus, když si to vyzkoušel; při své velikosti neměl v pařátech dostatečný cit, a když závoru zvedal, zarýval drápy do dřeva, div celou ohradu nevyvrátil.
„Počkej, něco mě napadlo." Temeraire se odkolébal ke kraji palouku a ulomil ze stromu větev; v zubech ji donesl k ohradě a konec podsunul pod závoru. „Tak, teď za to zaber a závora se zvedne." Maximus se tvářil nedůvěřivě, radostně ale zafuněl, když se to povedlo.
„To je všechno hezké, ale já bych s dovolením taky rád posnídal a tady není co," ozval se Excidium. To, jestli někoho nenechá vyspat, ho zjevně netrápilo: dřepl si na zadní a rozeřval se.
Po celé základně se vyrojily hlavy, menší draci vylétali nad stromy, aby se podívali, co se děje: členové Excidiovy formace přirozeně poznali hlas velitele. „Všichni za mnou; bude se shánět dobytek," zavelel, když si ho všichni všimli. „Netvař se jako umučení," konejšil vlídně Temeraira. „Minimálně jednou do roka někdo dobytek pustí, většinou přitom ještě rozseká ohradu. Za chvíli je zaženem zpátky; když je nás víc a víme jak na to, bude to hned. Kterým směrem běželi?"
„Západ severozápad," odpověděl Maximus a nosem přitom ukazoval, kudy stádo utíkalo. Excidium se vznesl a draci jeho formace se rozlétli za ním. „To se mi ulevilo, že nejsme jediní," dodal Maximus, když ostatní odletěli.
„No to jo," ze srdce souhlasil Temeraire; Excidium jejich čin zjevně schvaloval, což ho uklidnilo. „Aspoň že jsme nic nerozbili." V duchu si už připravoval, jak to Laurencovi vysvětlí, a hloubal nad novým nápadem: „Tak si říkám, jestli by se nám povedlo vyhnat krávu zpod toho přístřešku větví," poznamenal zamyšleně.
Maximus si pobaveně odfrkl. „Pro dnešek už máme másla na hlavě dost," řekl rázně. „Za hodinu začíná formační cvičení; jdu si dát dvacet." Hrábl do ohrady, vytáhl druhou ovci a v letu se do ní pustil. Temeraire sice tolik nespěchal, ale taky se vrátil na svůj palouk; vzrušení opadlo a on zatoužil po klidu.
Ale přece, uvažoval, když se choulil do klubíčka ke spaní, proč by se zařízení nemohla dělat drakům na míru; něco podobného jako to, čím mu posádka na hřbet někdy vytahuje nejtěžší kusy pancíře, takový vynález s kladkou a lanem, ten by se docela hodil...
přeložila: Petra Kůsová
Copyright ©2007 for the Czech translation by Petra Kůsová